RSS

Archiv štítku: přídatné látky

Bělidla a leštící látky – seznamte se s méně známou skupinou přídatných látek

Bělidla i leštící látky spadají do látek upravujících vzhled potravin. I když obě skupiny tvoří jen malou část z používaných přídatných látek,  přesto je dobré tuto skupiny znát.  Pro připomenutí a lepší orientaci v rozdělení  přídatných látek do jednotlivých skupin můžete nahlédnout do uceleného seznamu.

Bělidla

      Bělidla jsou v některých státech používána k bělení mouky. Používají se hlavně bromičnany, perboráty, kysličníky chlóru, kysličníky dusíku aj. Jsou to silná oxidovadla. Některá z nich jsou potencionálně škodlivá zdraví.

      V České republice není bělení mouky povoleno.

Leštící látky (E 901 – 914)

      Leštící látky vytvářejí ochranný film na povrchu potraviny nebo dodávají povrchu lesk. Lesklý povrch je často žádán u cukrovinek, například oříšků v čokoládě, bonbónů a dražé, kde udržují tvar a zvyšují chuť a přitažlivost. Povrchové filmy se také často používají k ošetření ovoce a zeleniny. Citrusovým plodům, jablkům a hruškám dodávají lesk, zabraňují zmenšování hmotnosti a v případě citrusů účinkují jako nosiče fungicidů. U zeleniny zabraňují povrchové filmy ztrátám vody a poškození povrchu během transportu, zlepšují vzhled a tím i prodejnost. Nejčastěji se takto upravují rajčata, okurky, někde i papriky, dýně a další druhy.

      Ochranné povrchové filmy mohou obsahovat různé přídatné látky, které mají za úkol chránit povrch potraviny. Jedná se například o konzervanty a antioxidanty.

      Jedlé povrchové filmy mohou v některých potravinách napomáhat aplikaci aromatických látek (účinkovat jako nosiče aroma), které jsou většinou kapalné.

       K leštění a úpravě povrchu se používají hlavně vosky – včelí vosk (E 901), vosk candelilla (E 902), karnaubský vosk (E 903) a šelak (E 904).

      Zákon definuje leštící látky jako látky, které po nanesení na vnější povrch udělují potravině lesklý vzhled nebo vytváří ochranný povlak. Povlaky, které jsou jedlé nebo které jsou snadno odstranitelné, se nepovažují za leštící látky.

Rozdělení leštících látek podle vlivu na lidské zdraví:

1. kategorie – aditiva, která nezpůsobují žádné zdravotní problémy

 Do první skupiny lze řadit látky, které nezpůsobují žádné zdravotní problémy a mohou někdy působit i příznivě. Patří sem látky, které jsou získávány z přírodních zdrojů, nebo jsou vyrobené tak, že jejich chemická struktura je stejná, jako u přírodní látky.

E 902   Vosk Candelilla

2. kategorie – aditiva méně vhodná, jejichž užívání je sporné

Do druhé kategorie můžeme zařadit látky, které již nejsou vhodné či jsou podezřelé z negativního dopadu na zdraví, tj. látky, které již nejsou zdraví tolik prospěšné a jejich užívání je sporné zejména při častém a nadměrném použití.

E 901   Včelí vosk
E 903   Karnaubský vosk
E 904   Šelak


3. kategorie – aditiva nevhodná

Do třetí kategorie jsou řazeny látky, jejichž konzumace je spojována s rizikem vzniku přecitlivělosti či intolerance. Patří sem zejména látky syntetické, tedy uměle vyrobené.

—-

 4. Nezařazené   

E 912   Estery montanových kyselin
E 914   Oxidovaný polyethylenový vosk

Pro zajímavost →

      E 901 Včelí vosk

      Včelí vosk je stavební materiál pláství sloužící včelám k uchovávání medu. Potravinářský vosk se získává po odstranění medu roztavením pláství a přefiltrováním. Používá se k vytvoření lesklého povrchového filmu či polevy u čerstvého ovoce a zeleniny, cukrovinek (např. v bonbónech Starburst a Haribo a v lentilkách), dále u sušeného ovoce, pekařských výrobků, sýrů, skořápek vajec a instantní kávy. Mezi nepotravinářské aplikace patří použití v kosmetickém a farmaceutickém průmyslu, při výrobě svíček a drogistických výrobků.

      V některých případech může včelí vosk způsobovat alergické reakce a citliví jedinci by měli být opatrní. Jinak nejsou známy žádné nežádoucí účinky a vosk se považuje za bezpečnou přídatnou látku.

      E 912 Estery montanových kyselin

      Patří mezi minerální vosky a získávají se z rašeliny a hnědého uhlí. Používají se k ošetření povrchu citrusových plodů. Setkáme se s nimi také při výrobě svíček a leštěnek. 
     Estery montanových kyselin se v České republice smějí používat výhradně k úpravě povrchu čerstvých citrusových plodů.  
     Látky se obecně řadí do skupiny, která nepředstavuje žádné riziko pro naše zdraví, protože se používají k nejedlé části citrusových plodů. Jenže kůra citrusových plodů je pórovitá, což může usnadnit průchod cizorodých látek.

      E 914 Oxidovaný polyethylenový vosk

      Tento vosk se vyrábí oxidací polyethylenu, což je vedlejší produkt při zpracování ropy. Látka se používá k vytváření povrchových filmů na zemědělských produktech, u nichž se obvykle nekonzumuje slupka (citrusové ovoce, avokáda, banány, manga, melouny, ananasy, dýně, papája atd.) a na neloupaných skořápkových plodech. 
     Oxidovaný polyethylenový vosk se v České republice smí používat výhradně k úpravě povrchu čerstvých citrusových plodů.  
     Zdravotní rizika jsou stejná jako u Esterů montanových kyselin.

 

Vlastnosti: , , , ,

Vyznejte se v potravinové chemii

Vyznat se ve spleti potravinové chemie není zrovna snadné. Nyní máte možnost zorientovat se a udělat si pořádek v tomto velkém množství látek přidávaných do potravin.

   Do této chvíle jsem vás seznamovala s Éčky jako takovými – mohli jste si přečíst, co to vlastně éčka jsou, jak se vyrábějí, historii jejich používání, testování, legislativu, možné vlivy na lidské zdraví, nežádoucí účinky atd.  Nyní se dostáváme k jejich samotnému rozdělení a použití. Skupinu po skupině probereme jejich charakteristiku, využití a samotné látky, které do příslušné skupiny patří. Dozvíte se, v jakých potravinách se s nimi můžete setkat a jak si obstály v testech.

ROZDĚLENÍ PŘÍDATNÝCH LÁTEK

Pro lepší orientaci se nejdříve podívejte, do jakých skupin a podskupin jsou aditivní látky řazené, abyste si udělali obrázek o tom, co všechno se do potravin přidává a mohli se tak těšit na každý další článek, který vám přinese hodnotné informace.                                                                                                                    

  1. Látky prodlužující trvanlivost                                                                            

1. Konzervační nebo-li antimikrobiální látky
2.  Antioxidanty

2. Látky upravující vzhled

1. Barviva
2. Bělidla
3. Leštící látky

3. Látky upravující vůni – Aromatické látky

4. Látky upravující chuť                                                                                           

1. Sladidla
2. Okyselující látky a regulátory kyselosti
3. Látky hořké
4. Látky zvýrazňující chuť a vůni

5. Látky upravující fyzikální vlastnosti                                                                

1.  Zahušťující látky
2.  Modifikované škroby
3.  Rostlinné gumy
4.  Želírující látky
5.  Emulgátory
6.  Stabilizátory
7.  Tavící soli
8.  Protispékavé látky
9.  Kypřící látky
10.  Látky zlepšující vlastnosti mouky
11.  Sekvestranty
12.  Zpevňující látky
13.  Zvlhčující látky
14.  Čiřidla
15.  Odpěňovače a pěnotvorné látky
16.  Nosiče a rozpouštědla

6. Pomocné látky

1. Balící plyny a propelanty
2. Plnidla
3. Lubrikanty a látky zabraňující přichycení

7. Látky zlepšující nutriční vlastnosti                                                                    

Zařazení přídatných látek do jednotlivých kategorií upravuje vyhláška Ministerstva zdravotnictví, která reaguje na vstup naší republiky do EU č.304/2004 Sb., kterou se stanoví druhy a podmínky pouţití přídatných a pomocných látek při výrobě potravin ve znění vyhlášek č. 152/2005 Sb. a č. 431/2005 Sb.

 

Vlastnosti: , , ,

Značení „Éček“, aneb víme, co jíme?

Vzhledem k stále rostoucímu výskytu neinfekčních chronických onemocnění v souvislosti se způsobem života a výživou, bychom jako spotřebitelé měli převzít osobní zodpovědnost za své zdraví, s čímž souvisí zvýšení požadavků na míru naší informovanosti.

 V minulosti neexistovala povinnost značení konkrétních přídatných látek na obalu výrobku. Pouze při použití barviv zákon předepisoval upozornění „Přibarveno“ a při použití konzervačních látek „Chemicky konzervováno“. Množství používaných chemických látek ale zdaleka nedosahovala dnešních rozměrů. Rozmach přišel po roce 1989. Exploze používání těchto látek byla naštěstí roku 1997 následována přijetím zákona o potravinách*, který zaručuje, že se spotřebitel z obalu (většinou) dozví o jejich přítomnosti v potravině.


Pokud je potravina balená ve výrobě, musí být označena na obalu údajem o složení podle použitých surovin a přídatných látek:

  • Přídatné látky musí být vyjmenované v sestupném pořadí podle množství.
  • Přídatná látka se označí buď názvem látky (např. kyselina citronová) nebo číselným kódem E (např. E 330).
  • Tento kód se skládá z velkého písmene E, tří až čtyř číslic a v některých případech i konečného malého písmene (například E 150 b) či římské číslice v závorce (E 101 (i)).
  • K názvu nebo kódu přídatné látky musí být ještě uvedena kategorie, do které přídatná látka patří (např. barvivo, sladidlo, konzervant, zahušťovadlo atd.)
  • Některé přídatné látky spadají dle účelu použití do několika kategorií, ale uvádí se pouze název kategorie, která odpovídá účelu, pro který je látka v potravině použita.

Kód E zavedla EU pro přídatné látky, které byly podrobně zhodnoceny a schváleny na základě toxikologických studií. Tento kód je mezinárodní. Někdy se ale stává, že v zahraničí má látka, která se v České republice nepovažuje za přídatnou látku, svůj kód E (např. želatina, polyethylenglykol). Výrobci tak může vzniknout problém s označením.

V některých případech se však o přítomnosti přídatných látek nedozvíme. Povinnost uvést tyto látky neplatí:

  • Je-li největší plocha obalu menší než 10 cm2.
  • Je-li potravina balená mimo provozovnu výrobce a bez přítomnosti spotřebitele (např. samoobsluha si například přebalí kusy sýra) – novela zákona o potravinách už tuto povinnost ukládá.
  •  Taktéž není prodejce povinen umístit viditelné složení nebalené potraviny (např. nebaleného chleba v pekárně).
  • O složení jídel se samozřejmě nic nedozvíme ani v restauracích a jídelnách.
  • Také nám nikdo nesdělí přítomnost rozpouštědel, nosičů, použitých k ředění a aplikaci přídatných látek, dále použitých enzymů a pomocných látek používaných během výroby potravin – například na vymaštění plechů apod.

Přesné podmínky označování přídatných látek stanovuje vyhláška č. 304/2004 Sb., kterou se stanoví druhy a podmínky použití přídatných a pomocných látek.

Přenos přídatných látek
Použije-li se při výrobě potravin surovina, která obsahuje přídatné látky, dochází tzv. přenosu přídatných látek. Použije-li například výrobce mražených krémů čokoládovou polevu obsahující emulgátor, dojde k přenosu emulgátoru do konečného výrobku, tedy zmrzliny. Na obale výrobku musí být uveden výčet všech složek potraviny – v tomto případě tedy nalezneme informaci, že daná zmrzlina obsahuje čokoládovou polevu, ale o přítomnosti emulgátoru se již nedozvíme.

Jsou však případy, ve kterých musí být přídatné látky přítomné díky přenosu uvedeny na obale konečného výrobku:

1. Je-li složka obsahující přídatnou látku v konečném výrobku okem rozeznatelná jako zvláštní součást potraviny a je-li současně přídatnou látkou barvivo (v našem případě čokoládové polevy na zmrzlině, by tedy výrobce nemusel uvést přítomnost emulgátoru, ale musel by se pochlubit použitými barvivy v polevě).

2. Je-li složka obsahující přídatnou látku vyrobena z chemicky konzervovaného polotovaru a přenosem bude koncentrace konzervantů (benzoanů, siřičitanů nebo sorbanů) v konečném výrobku vyšší než stanovené množství.

* Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcíchZákon byl od roku 1997 již několikrát novelizován. Koho by změny zajímaly, přikládám  aktualizované znění.

 

Vlastnosti: , , , ,

Kolik zvířat musí zemřít pro vytvoření iluze o chutném jídle?

 Sýr není dost žlutý? Jahodový jogurt není dost jahodový? Masový vývar není dost masový? Žádný problém, je tu žluté barvivo, jahodové aroma, glutamát sodný a další spousta látek, které vám dokonale vytvoří kteroukoli chuťovou iluzi. Možná, že se o přídatné látky zajímáte, takže už dobře víte, které potraviny je obsahují, a rádi se jim vyhnete, jenže někoho problém potravinové chemie vůbec netrápí. Spoléhají se na to, že by se pro lidskou výživu nepovolilo nic, co by mohlo ohrozit naše zdraví. Můžeme se na to ale spolehnout? Na základě čeho se stanovuje, které přídatné látky smějí být použity, do jakých potravin a v jakém množství?

STANOVENÍ ZDRAVOTNÍ NEZÁVADNOSTI PŘÍDATNÝCH LÁTEK A JEJICH NEZBYTNÉHO MNOŽSTVÍ

Bezpečnost všech povolených potravinářských aditiv musí být vyhodnocena Evropskou vědeckou komisí pro potraviny (European Scientific Committee for Food – SCD) podle kritérií stanovených v dodatku směrnice Rady EU z roku 1989 (89/107/EEC)

Než je povoleno použití přídatné látky v potravinách, musí být látka otestována na zvířatech. Testy obvykle probíhají na relativně malém počtu řádově desítek pokusných zvířat, často hlodavců. Zvířata jsou obvykle rozdělena do několika skupin. Jedné skupině zvířat je podávána obvyklá strava bez testované látky. Tato zvířata tvoří tzv. kontrolní skupinu. Dalším skupinám se podává testovaná látka v různých koncentracích. Látka se obvykle podává ve vodě nebo stravě, méně obvyklé jsou jiné způsoby, například vpichování pod kůži či do žíly, zavedení hadicí přímo do žaludku, voperování ve formě implantátů, zavedení do dělohy těhotných samic atd. Jsou prováděny zkoušky na zjištění akutní toxicity (tj. dávka látky, která usmrtí 50 % jedinců), subchronické a chronické toxicity, kancerogenity, mutagenity, teratogenity, kumulace v organismu, biogenetické účinky, vliv na imunitu a další účinky. Po určité době se vyhodnotí rozdíly mezi kontrolní skupinou a testovanými skupinami: hodnotí se četnost a typ nádorů, přírůstky na váze, změny na vnitřních orgánech, úmrtnost atd. Podle délky trvání testů se rozlišují krátkodobé a dlouhodobé testy. Zvláštním druhem testů jsou pak testy probíhající před početím a během těhotenství, které mají odhalit možný vliv testované látky na rozmnožování a vývoj plodu.

      Při posuzování vlivu přídatné látky na lidský organismus se bere v úvahu množství aditivní látky, které je schopno vyvolat nežádoucí reakci. Proto je pro každou látku určeno tzv. ADI (Acceptable Daily Intake – přijatelná denní dávka), což je množství látky, které by při denní konzumaci po celý život nemělo vést k pozorovatelným zdravotním rizikům. A zde se setkáváme s velkým problémem – většina aditiv je zkoušena pouze na zvířatech! Je tedy nutno odhadnout dávku, která by člověku mohla uškodit, z údajů o tom, jaká množství vyvolávají nežádoucí účinky u zvířat. Některé látky však mohou působit jinak na organismus hlodavce, než na organismus člověka a naopak. Je také možné, že látka perfektně snášená pokusnou krysou může člověku uškodit. Při určování ADI se tento problém zohledňuje. Podle doporučení WHO se zjistí koncentrace látky, která ještě nemá na pokusné zvíře žádné toxické působení, tato hodnota se sníží 100x, a tak se získá hodnota ADI, která se uvádí v miligramech na kilogram tělesné hmotnosti. Vyhláška č. 304/2004 Sb., kterou se stanoví druhy a podmínky použití přídatných a pomocných látek při výrobě potravin ve znění vyhlášek č.152/2005 Sb. a č. 431/2005 Sb. uvádí, ve kterých potravinách smí být ta která přídatná látka použita a v jakém množství. Toto množství je vyjádřeno buď číselně (například 300 miligramů látky v jednom gramu potraviny) nebo obratem „v množství nezbytně nutném pro dosažení zamýšleného technologického účinku a při zachování správné výrobní praxe“.

      Přidávané množství určité aditivní látky musí odpovídat normě a mělo by být pro zdraví bezpečné. Ve skutečnosti to však ve všech případech neplatí zcela. U některých látek se může jejich přijímané množství pohybovat na hranici škodlivosti. Dodatečné výzkumy u některých látek odhalují různé chronické poškozování zdraví.

Důležité je také brát v úvahu, že škodlivost byla u zvířat stanovována vždy pro jednu látku. Poživatiny, do kterých se aditiva přidávají, mohou často obsahovat větší počet aditivních látek současně. Nežádoucí účinky jednotlivých látek se pak mohou sčítat a někdy i násobit. Jejich dlouhodobý vliv na zdraví člověka však zatím není prozkoumán.

V tisku se často setkáváme s článkem od lékaře, potravináře či naprostého laika, obhajujícím bezpečnost přídatných látek. Jedním z argumentů bývá právě fakt, že k vyvolání karcinogenních účinků u zvířat je za potřebí velmi vysokých dávek látky, daleko vyšší než konzumujeme v potravinách. Nyní již víme, že se jedná o značné zjednodušení pohledu na výsledky testování – toxikolog by podobný článek asi nenapsal!

       Proč se píše: mělo by být pro zdraví bezpečné, odhadnout dávku, která by člověku mohla uškodit, stanovené množství by nemělo vést k rizikům… Nemyslíte, že by to mělo znít spíše takhle:  je pro zdraví bezpečné,… přesně stanovená dávka, která by člověku mohla škodit,…stanovené množství nevede k rizikům? V hodnocení vlivu aditivních látek na lidské zdraví jsou značné mezery a nikdo nám tedy nemůže zaručit, že používání té či jiné látky je pro nás bezpečné. 

 

Vlastnosti: , , , ,

Chemie v potravinách – TICHÁ HROZBA

Žijeme v hektické době, často jíme ve stresu a máme jiné priority než je čerstvě uvařené jídlo. Aby mohl potravinářský průmysl vyhovět dnešním požadavkům společnosti na výživu, zrodilo se velice progresivní odvětví potravinářské chemie.

Potravinářský průmysl je dnes nejlépe prosperujícím odvětvím. Potraviny se vyrábí ve velkém množství, jsou přepravovány na dlouhé vzdálenosti a jsou dlouhodobě skladovány. Toto logicky vyvolává potřebu zabezpečit jejich dlouhodobou trvanlivost. Pro tento účel můžeme najít v potravinách zvláštní skupinu látek, tzv. potravinová aditiva čili „Éčka“, která jsou do potravin přidávána záměrně, a to z důvodů technologických, skladovacích, pro zlepšení organoleptických vlastností (barva, chuť, vůně..), výživových vlastností apod.

I když se různá barviva, emulgátory, antioxidanty, konzervanty a další látky, souhrnně nazývané jako přídatné látky nebo hovorově „Éčka“ používají v potravinách už relativně dlouhou dobu, jejich skutečný rozmach přišel v ČR až po roce 1989.

CO CHCEME, TO MÁME…

Společnost věnuje více času a peněz svojí zábavě nebo péči o svůj zevnějšek, ale věnovat se jídlu už nepokládá za důležité. To vše samozřejmě nahrává provozovatelům různých rychlých občerstvení tzv. fast foodu, jejichž návštěvnost se těší stále větší oblibě a samozřejmě také výrobcům různých předpřipravených pokrmů, které mohou být těchto látek plné. Na jedné straně bychom raději kupovali potraviny bez „Éček“, ale na druhé straně po nich svým nutričním chováním voláme. Motáme se tedy v začarovaném kruhu, kde nabídka vyhovuje poptávce.

Po dobách komunismu se mnohým určitě nestýská, zvláště po jednotném výběru zboží v samoobsluhách, ovšem potraviny měly tenkrát jednu podstatnou výhodu – většina z nich nebyla ani konzervována, ani uměle barvena. A právě nemožnost výběru v dřívějších dobách je možným důvodem dnešní touhy po extrémních potravinách. Začala převládat kvantita nad kvalitou. Několika metrové regály nabízí velice široký výběr potravin. Lidé si však ještě nezvykli na to, že si mohou vybrat i v základních potravinách, a tak se při svém výběru nechávají raději ovlivnit lákavě zabaleným zbožím, většinou se značně dlouhou trvanlivostí, zajímavou barvou či intenzivní vůní, které považují za „něco lepšího“, za zboží vyšší kvality. A to vše nejlépe za nízkou cenu, tzv. „kvalita za super ceny“, jak hlásají reklamní slogany různých hyper či mega marketů. Nelze ale chtít kvalitu za nízké ceny, a to si neuvědomujeme.

V době, kdy veškeré sezónní potraviny jsou k dostání po celý rok, jogurty a další výrobky mají několika měsíční dobu použitelnosti či minimální trvanlivosti a na pultech se objevují limonády fosforově zelené barvy, to vypadá, že lidé ztrácí zdravý selský rozum a smysl pro vnímání přirozenosti. Začali jsme ignorovat přírodu. Při výběru potravin se neřídíme tím, co naše tělo opravdu potřebuje, ale tím, co nám chutná. Podle určité studie žijeme v éře „umělé přirozenosti“, v níž i příroda je přirozeností „z druhé ruky“.

OPRAVDU CHCEME JÍST CHEMIKÁLIE ???

Používání některých aditivních látek je důležité a prospěšné, avšak mnohdy je motivováno snahou zvýšit atraktivnost výrobku a biologickou hodnotu spíše snižuj, než zvyšují.

Přídatné látky lze použít pouze v případě, že mají v potravině své technologické zdůvodnění. Zdá se, že výhody pro technologický proces výroby potravin jsou důležitější než  pro lidské zdraví. Ze zákona také vyplývá, že se v jídle nesmí vyskytovat nic, co by škodilo zdraví a použití přídatných látek nesmí vést ke klamání spotřebitele. Na to všechno dohlíží Evropský úřad pro bezpečnost potravin ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací. Při testování mnohých aditivních látek na zvířatech však byla prokázána jejich škodlivost a přesto byly tyto látky (po stanovení přijatelné denní dávky – ADI) povoleny pro použití v potravinách. Ne nepodstatným faktem je také skutečnost, že ADI je stanovována vždy pouze pro jednu látku a působení jedné látky je sledováno samostatně. Testy vlivu kombinace aditivních látek na lidské zdraví se neprovádějí. V praxi každodenního života však nekonzumujeme odděleně jednu látku avšak řadu aditivních látek současně v jedné potravině a takových potravin sníme mnohdy i několik za den. Dalším závažným nedostatkem zůstává fakt, že člověk je vystaven účinkům těchto látek v potravě celý život, ale testy jak působí „Éčka“ na lidský organismus dlouhodobě se také neprovádějí.

Citliví lidé mohou mít na některá „Éčka“ alergické reakce, projevující se v široké škále zdravotních problémů, nebo nespecifické zdravotní problémy, které mohou s kvalitou konzumovaných potravin souviset.

COS TÍM?

I přes varující závěry řady studií není výživě přikládána taková důležitost, jakou by zasluhovala.

Do roku 1997 neměl spotřebitel možnost dozvědět se o přítomnosti aditivních látek v potravinách. Toho roku však vyšel nový zákon o potravinách, z něhož vyplývá povinnost uvádět použití konkrétních přídatných látek na obale výrobku. Situace se tak změnila a každý má možnost informované volby výběru potravin. Kolik spotřebitelů je ale opravdu zasvěcených do tajů přídatných látek v potravinách? Z výzkumu* vyplývá, že 83 % hodnoceného souboru vnímá přítomnost aditivních látek v potravinách, ale jen necelá jedna třetina jim věnuje pozornost.

Lidský organismus přijímá během života mnoho zdraví nepříznivých látek. Z celkového množství škodlivých látek přijímaných člověkem pochází u většiny osob přibližně 90 % z potravy, zbytek z vody a vdechovaného vzduchu. Je proto žádoucí mít základní informace o potencionálně škodlivých látkách, které se vyskytují v poživatinách, které poživatiny jich obsahují nejvíce a jak je možné snížit jejich příjem nebo se jim vyhnout.  

      Na přítomnost chemikálií v potravině upozorňuje nízká cena, vysoká trvanlivost a výrazná a nepřirozená barva. Chemikáliím v potravě se můžeme vyhnout zejména při nákupu základních surovin k přípravě vlastních jídel, místo abychom nakupovali tzv. hotovky nebo polotovary. Největší nebezpečí přídatných látek totiž nespočívá ani tak v nich samotných, ale spíše v potravinách, do kterých jsou přidávány. Nakupovat s uvědoměním a sledovat složení potravin může mít někdy zásadní dopad na naše zdraví. Existuje celá řada potravin, kde není zapotřebí použití aditivních látek a i v případě, že se tyto látky přidat musí, je spousta potravin, přibarvených pouze přírodními barvivy, konzervovaných jen fyzikálním způsobem nebo pomocí látek běžně se vyskytujících v přírodě. Tyto potraviny mohou být poměrně levné i bez použití chemie a navíc příznivější pro naše zdraví.

Rubrika „Éčka“ v potravinách, která čerpá informace z mé absolventské práce, by měla sloužit jako přínosný zdroj informací a motivovat k zamyšlení nad skutečnou potřebou používání přídatných látek v potravinách. Dostatek informací a sledování obsahu aditivních látek mohou být důležitým faktorem při výběru kvalitních a čerstvých potravin.

* Výzkum v rámci absolventské práce, který byl proveden v únoru 2008 formou dotazníků. Celkem bylo osloveno 100 respondentů všech věkových skupin počínaje 18. rokem věku bez rozdílu pohlaví. Jednalo se o náhodný vzorek populace.

 

Vlastnosti: , , , ,